Něco ze života

Popisu této dovolené by slušel nadpis "Ještěže máme ten internet!!". Díky němu jsem před asi před dvěmi lety objevila stránky o Slovenském ráji. Pár fotek stačilo k tomu, aby se ozvala touha po "dobrodružství", která pár let tam někde v koutku spala. A jelikož je člověk tvor společenský (aspoň se to říká), podělila jsem se letos o těchto pár fotek se všemi mými kamarády. Bylo to zrovna v době, kdy jsme začali přemýšlet, kam společně letos v létě pojedeme. Většina byla ohromena stejně jako já a tak nebylo potřeba přemýšlet. Cíl letošní dovolené byl tedy jasně stanoven - Slovenský ráj.

1.den - Cesta

Termín společně strávené dovolené jsme po dohodě stanovili na termín do 1.7 do 8.7. 2006. První týden v červenci je pro cestování vcelku vhodný, už jen kvůli dvěma volným dním. Po vyřízení nutných věcí (no to víte jeli jsme do zahraničí) jsme ve velmi brzkých hodinách sešli na našem oblíbeném místě. Auta byla zprvu tak příjemně naplněna, bohužel si ještě kluci přinesli pár svých věcí....:) Igelitky s jídlem a "petky" jsme pak měli úplně všude. Když jsme naložili nenaložitelné a po krátkém mém "intermezzu" se zapomenutou taškou, jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Složení posádek bylo následující 1.auto - Zdeněk, Martina a Martin (v Olomouci doplněno o Jitku...........2.auto - Erika, Jindra a Pavel. Cesta byla vcelku dlouhá a ke konci už nudná...a vedla takto: Praha, Brno, Olomouc, hraniční přechod Bílá/Makov, Žilina, Ružomberok, kolem Liptovského Mikuláše,  Poprad, Podlesok. Celkem to dělá cca 609 Km.

Počasí nám vcelku přálo, celý den bylo tak nějak pod mrakem, sem tam vysvitlo sluníčko. První zakufrování přišlo v Olomouci. Bylo těžké najít OBI, u kterého na nás čekala Jitka. Zdržení na nás čekalo na hraničním přechodu. Snad všichni Češi jeli na Slovensko a naši milí silničáři si vzpomněli dělat silnici. Uzavřeli jeden pruh. Řeknu vám, být řidičem, který chtěl jet ze SR do ČR tak si to jdu asi hodit. Situace byla naprosto bezvýchodná a oni tam čekali možná ještě druhý den.

Nicméně mi jsme cca po půl hodině opustili rodnou zemi a polykali první kilometry u našich východních sousedů.

U Popradu se zatáhlo a začalo nepříjemně mžít. Nic moc po cca 550 km. Všude jen mraky. Když jsme přijeli do kempu v Podlesoku, už ošklivě mrholilo. V duchu jsem si říkala, že jsme to tedy vyhráli. Jestli nám bude takhle pršet celý týden, to bude tedy dovolená.

Po cestě jsem byla unavená a v tom počasí se mi opravdu nechtělo stavět stan. Dohodli jsme se tedy s posádkou, že si pronajmeme chatu aspoň na jednu noc. Takže jsem s Jindrou a Pavlem zaparkovali u jedné "chajdy". Ostatní se odebrali stavět stany.

Večer jsme my zběhlíci v chatce chvíli klábosili. Pak nás únava zmohla a usnuli jsme. Nevím, jak ostatní, ale mě v noci probudil velmi prudký déšť. V tu chvíli jsme proklínala nápad jet na Slovensko a zároveň jsem byla neskutečně ráda, že jsme v chatce. Po chvíli přemýšlení jsme opět usnula a probudila jsem se až ráno.

A to nás čekalo velké překvapení. Slunce bylo zrovna schované za mraky, ale bylo jasné, že včerejší hnusné počasí je pryč. Při pohledu ze dveří mě zaujali zvláštní tvary v dálce nad stromy. Nejdříve jsme se s Jindrou domnívali, že jsou to mraky, ale po nějaké době jsme usoudili, že jsou to Tatry...(no co, ty mraky se nějak nehýbali...)

2.den - Suchá Belá

Hned v den příjezdu jsme se dohodli, že na výlety po Ráji budeme vyrážet v brzkých ranních hodinách, abychom se vyhnuli návalu turistů. V neděli 2. července jsme chvilku po osmé hodině zamkli auta a stany a vyrazili. Cílem naší cesty byla Suchá Belá. Jak jsem již zmínila výše, celou noc vydatně pršelo. Neznalý místních poměrů jsme opustili kemp a na začátku lesa zaplatili 40SK (i naši sousedé chtějí vydělávat na všem). Je pravda, že nám pán říkal, že je trochu více vody a žebříky jsou kluzké. Moc jsme tomu nevěnovali pozornost. O 40 korun chudší jsme počali náš "výstup" proti proudu za normálních podmínek potůčku. Ze začátku to byla legrace...Šli jsme po břehu sem tam přešli lávku.. První menší problém se objevil v momentě, kdy jsme došli skupinu lidi, kteří si zouvali boty. Jak dobré bylo rozhodnutí pánské části výpravy, že si boty zouvat nebudou a ť jdeme za nimi. Ono totiž to brodění nebylo jen chvilkové, nýbrž skoro po celou dobu "přechodu". My jsme sice měli nohy v suchu, ale připadali jsme si jak kamzici. Neustale jsem hopsali po skalách, slézali, vylézali, přeskakovali kameny, stromy... No, fakt zážitek. Martin s Jitkou to po nějaké době vzdali a následovali brodící se dav.   Zhruba v 1/3 cesty nás čekala další překážka. Vodopád. Rozvodněný potok se valil ze skaly, hučel tak, ze nebylo rozumět slovu a žebřík, byl sice kovový, ale velmi mokry. V tento moment si myslím, ze jsme přestali přemýšlet o nicotných věcech a věnovali se hlavnímu PŘEŽÍT!!:)) Po zdolaní kaskády žebříků jsme dal přeskakovali, lezli.... až přišla další chvíle odvahy. Po klikatém vodorovném žebříku jsme došli ke skále, ve které byla průrva, kterou jsme měli projit. Nic neobvyklého. V průrvě mel vest žebřík...Bohužel vody bylo tolik, ze žebřík nebyl vidět a jen se tam valila voda...A co teď? Cesta je jednosměrná, všude skály...Celou dobu jsme šli hezky v suchu.. a teď jsme museli vejit do teto valící se vody...naštěstí tam nebyl takový proud. Skala se nám stala oporou a mi tímto úsekem prošli. Od tohoto okamžiku nám bylo opravdu úplně jedno, ze jdeme vodou a máme mokré nohy... Párkrát jsme se sice snažili o vylití, ale po chvíli jsme byli nuceni opět vstoupit do potoka.

Slováci mají trochu jiné značení turistických cest. Neměří je na km ale na hodiny. Procházka Suchou Belou má dle jejich rozcestníku trvat 2 hodiny, my jsme tam strávili cca hodiny 4. Zmáčeni a unaveni jsme vylezli z rokliny a po asfaltce došli na rozcestí..Zde už odpočívalo dost lidí. Sedli jsme si na silnici, zuli boty, svlékli ponožky a odpočívali. Dojedli jsme zbytky svačin a po červené turistické značce se vydali zpátky do kempu. Cestu z kopce nám rychle ubíhala i diky zkratkám... V kempu jsme využili volných sprch. Postavili stan, abychom měli kde s Jindrou a Pavlem přespávat.  Uvařili na ohni večeři a kolem 8 hodiny zalezli do spacáků. Přeci jen to byl docela namáhavý den.

3.den - Prielom Hornádu

I pondělí jsme se probudili celkem brzy. Po snídani jsme určili cil výletu. Stal se jim Prielom Hornadu a Kláštorisko. Počasí nám opět přálo. Sluníčko pražilo od božího rána.U východu z kempu jsme se napojili na modrou turistickou značku. To nás dovedla až k Hrdlu Hornádu. Zde jsme museli opět zaplatit 40 Sk. Cesta podél Hornadu byla klidná, narozdíl od předešlého dne. Žádné žebříky, jen plošiny podél skal. Na některých se trocha adrenalinu v tele našla...ale přežili jsme. Nepříjemné jen bylo, ze tato cesta je obousměrná a tak jsme někde museli čekat, abychom vůbec prošli dále. U lanové lávky jsme udělali pár fotek a Kláštorskou roklinou jsme se vydrápali na Kláštorisko. Celkem splaveni jsme u místní restaurace odpočívali a kochali se výhledem na Tatry. Využili jsme opět svačin z batohu (místní vysokohorská přirážka byla opravdu vysokohorská - Smažený sýr = 129 Sk). Po nasvačení a nafoceni krajiny jsme se opět "chytli" modré značky, která nás dovedla k Obrovskému vodopádu. Nádhera...!! Po shlédnuti vodopádu jsme se u rozcestníku rozdělili. Martina se Zdeňkem šli na Velký Kyseľ a my zbytek - lenoši- na Malý Kyseľ.Zde jsme byli opět nuceni překonat žebříky a  projít pod malým vodopádem.  Modrá nás dovedla až na rozcestí nad Suchou Belou, kde jsme si opět na asfalte odpočinuli. Po známé červené jsme se skutáleli do kempu. Rychle jsme vběhli do sprch. Kemp se totiž začal pomalu a jistě zaplňovat. A tak tepla voda, která tekla první den ještě v 19h, dnes stěží opouštěla kohoutek vlažná v 15h. Po té jsme se my "lenoši" (Jindra, Jitka, Martin, Pavel a Erika) dohodli, že navštívíme místní Kolibu. Po celém dni jsme byli hladoví a tak jsme si dali polévku (česnečku) a pak hlavní jídlo. Příjemně najedeni jsme se vrátili ke stanům, kde jsme chvíli pokecali se Zdeňkem a Martinou a pak se zachumlali do spacáků.

4.den - Spišský hrad

V úterý jsme si mohli trochu pospat. Jak se říká třetí den je kriticky a tak jsme zvolili  odpočinkový den - návštěva Spišského hradu. Naskládali jsem se do aut a přes Spišskou Novou Ves a nějaké další vesničky jsme dorazili pod Spišský hrad. Nedá mi to nenapsat pár slov o  těch vesničkách, byly to spíše cikánské osady. Všude chatrče,  na svodidlech koberce (asi je zrovna vyprali..). No fakt zajímavé...

Vraťme se ale na parkoviště pod hrad. Po zaplaceni parkovnéhoopět  skoro s vysokohorskou přirážkou jsme vyrazili na hrad. Bylo kolem poledního a slunce pálilo ostošest. Když vystoupali k hradní bráně, byli jsme slušně splaveni a někteří jedinci poštípáni..Po zaplaceni vstupného jsem vešli na "dolní" nádvoří. Hrad je celkem zachovaly a hlavně velmi rozlehlý. Prohlídkou jsme strávili něco pres hodinu. Fotek jsme udělali spoustu, bude celkem problém nějaké vybrat. Sesli jsme k autům a podívali jsme se do mapy, abychom našli cestu zpět. Společně jsme se rozhodli, ze ještě zajedeme do Popradu nakoupit nějaké zásoby. V místním obchodním centru jsme nejdříve navštívili pizzerii. Jediné pozitivum byl krásný výhled na Tatry.. To víte člověk z nížiny je vždy uchvácen..:)) Po naplnění žaludků jsme se šli "projit" do Hypernovy a pak již dojeli těch par kilometru do kempu.

5.den - Dobšinská 'ladová jaskyňa

Ve středu se naše skupina rozdělila. Martina se Zdeňkem odjeli brzo ráno do Popradu, odkud podnikli výstup do jednoho průsmyku v Tatrách. Zbytek osazenstva měl v plánu výlet o něco poklidnější - Dobšinskou ľadovou jaskyňu. Autem jsme se dopravili skrz Slovensky ráj k tomuto přírodnímu útvaru. Cesta byla nejen kopcovitá, ale i samá zatáčka. Jak už jsem uvedla projížděli jsme Slovenským rájem, což nám  nabídlo krásné výhledy do kraje. Myslím si, že příroda je jedna z věcí co našim východním sousedům můžeme závidět.:))

Auto jsme nechali na parkovišti a vydali se do kopce ke vstupu do jeskyně. Měli jsme štestí, protože jsme na prohlídku nečekali nijak dlouho. V průvodci jsme si přečetli, ze je v jeskyni zima.(jaké překvapení, že?) Tak jsme si vzali delší kraťasy a bundu (někdo i mikinu). Už u brány, která jen uzavírala prostor schodů vedoucí do jeskyně jsme cítili chlad. O to horši to bylo uvnitř jeskyně. Byla jsem nucena nasadit si i kapuci a vše pořádně zapnout. Na druhou stranu jsme mohli shlédnout krásnou ledovou výzdobu. Bylo to opravdu království ledu. Takovou masu ledu asi nikdo z nás v životě neviděl. V podzemí jsme strávili asi 45 minut. Cestou nahoru po schodech jsme se vcelku zahřáli.

Sesli jsme k autu. Před odjezdem jsme navštívili místní restauraci a trochu doplnili energii a zahřáli se. Opět to spravila česnečka.:))

Stejnou "členitou" cestou jsme se vrátili do kempu. Využili jsme brzkého návratu a teple sprchy. (ke konci spise vlažné :))

Večeři spravila konzerva ohřátá na ohni. Cely den bylo opět krásné počasí. Vyhřívali jsme se na něm. Přeci jen jsme byli ve vyšší nadmořské výšce a tak když slunce zapadlo, začala byt zima (opakovalo se každý den:o)

6.den - Výlet po Ráji..

Na čtvrtek jsme si naplánovali další výlet po Ráji. Kemp se v těchto dnech naplnil k skoro prasknutí a další lidé stále přijížděli. S prostorem u stanů to bylo celkem v pohodě. Horší to bylo s WC a umývárnami. Když chtěl člověk v klidu provést ranní hygienu bylo potřeba vstávat velmi brzo. Využívali jsme objekty, jenž byly trochu stranou a nebyly tak vybavené. (ale stejně mačkat se 4 turisty u jednoho umyvadla, řeknu vám nic moc.)

Cílem naší "procházky" byla dosud "neprobádaná" strana od kempu, který jsme opustili zadním východem (příliš silný výraz na díru v dřevěném plotě J). Zde jsme našli červenou značku, jenž vedla  po silnici a dovedla nás až do vesničky Píla. Zde jsme chvíli sledovali zelenou. Po ani ne kilometru jsme zelené zamávali a věnovali se barvě žluté. Cesta vedla opět podél nějakého potůčku. Pohodová nijak adrenalinová procházka. Ve Slovenském ráji snad ani cesty jinak nevedou než proti proudu toku tzn. stále do kopce. Samozřejmě nás tu čekal jeden žebřík (to by ani jinak nešlo J). Po zkušenostech z předchozích dní jsme ho zdolali naprosto bez problémů. Závěrečný výstup prověřil naše fyzické síly. Slunce opět pěkně hřálo (Na počasí jsme během této dovolené měli opět štěstí. SUPER!!! DÍKY SV. PETŘE.)

Asi tomu nebudete věřit ale námi sledována žlutá turistická opět končila na rozcestí nad Suchou Belou. Skoro by to člověka nutilo říci, že všechny cesty vedou nad tento "klidný potůček" ...(nebo aspoň ve Slovenském ráji)

Zde jsme načerpali síly a po známě již několikrát projité čerevené jsme se vrátili do kempu.

7.den - Cesta domů

Po čtvrtečních debatách o termínu odjezdu jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ta první (Erika, Jindra, nakonec se připojil Martin s Jitkou) si naplánovala odjezd již na pátek ráno. Zbytek (Martina, Pavel a Zdeněk) podnikli ještě jeden výlet (Sokolia dolina) a Podlesok opustili v odpoledních hodinách.

Naše čtveřice ráno sbalila stany a kolem 9 jsme se ostatními rozloučili. Na Slovensku jsme jeli stejnou cestou jako při na dovolenou. Největší obavy jsme měla z toho, jak bude vypadat hraniční přechod. Projeli jsme bez jakéhokoli čekání. Bylo to kolem poledního, když nás přivítala Česká republika. Jak jsme byli rádi za krásné počasí při výletech, dnes nám to horko moc příjemné nebylo. S pravidelnými přestávkami se to dalo zvládnout.

Jednu takovou jsme si udělali v Rožnově pod Radhošťěm. Místní skanzen přímo láká k návštěvě. Vybrali jsme si dva okruhy. Mlýnskou dolinu a Dřevěné Městečko. Nejdříve to vyhrála mlýnská dolina. Prohlídka této části byl s průvodkyní. Možná by bylo lepší, kdyby to bylo bez ní. (Znáte film od Cimrmana Rozpuštěný, vypuštěný - pokud ano, vzpomeňte si na postavu, která šla po dvoře a říkala KACHNA, KACHNA, KACHNA.)  Přesně takovýmto stylem nám byl podáván výklad. Nicméně ani tato „drobnost“ nám nemohla zkazit (nebo aspoň mě) zážitek z pozorování funkčních mlýnů.:))

Druhou námi vybranou část muzea jsme mohli navštívit samostatně. Dřevené městečko je velmi pěkně seskládané dohromady. Skutečně vřele doporučuji návštěvě. Myslím si, že tu člověk najde všechny budovy, které jsou potřebné k životu na vesnici.

 Nakoupili jsme si pár suvenýrů a místních dobrot a vrátili se k autu. To bylo tak vyhřáté, že jsme museli chvíli počkat, než jsme pokračovali v další cestě.

V Olomouci jsme se rozloučili s Jitkou a Martinem a sami holky (s Jindrou) polykaly kilometry na cestě domů. Tentokrát jsme zvolili severní cestu. Po E442 na Pardubice, Poděbrady a po dálnici na Prahu. I přestože byl pátek silnici byli prázdné a cesta příjemně ubíhala. Kolem 22h jsme přijeli do Poděbrad, kde jsme si udělali cca 30 minutovou přestávku.

Chvíli po vjezdu na dálnici na Prahu jsem byla nucena na chvíli přenechat řízení Jindře. Únava byla silnější. Asi kilometr před Prahou jsme si role opět vyměnili. Do Kralup jsme dorazili kolem 23h. Na parkovišti u Tesca jsme přendali Jindry věci do "přistaveného taxíku".

SKVĚLÁ DOVOLENÁ. DÍKY VŠEM....