Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cyklodovolená - Sázava

6. 7. 2007

V uplynulých letech (rok 2006 byl vyjímkou) jsme část dovolené strávili jízdou na kolech.  Našli jsme si nějaký pevný bod, kde jsme se ubytovali a každý den vyráželi na výlety. Jednoho dne jsem si řekla, proč neudělat změnu…. Ta spočívala v tom, že nebude pevný bod, žádné auto.. jen my, naše kola a na nich naše věci. Součástí cykloatlasu je i soubor výletů a jeden z nich je Posázavská stezka. Vede od pramene Sázavy až k jejímu soutoku s Vltavou.

 

Konečná verze cyklodovolené byla: vlakem se necháme odvézt do Havlíčkova Brodu a odtud pojedeme na našich bicyklech do Kralup.

 

V neděli 1. července jsme nasedli do nového „panťáku“, který nás dovezl na Masarykovo nádraží v Praze. 10 minutové zpoždění mělo být předpovědí dalších problémů. Naštěstí jsme měli na přestup něco přes půl hodiny. V Praze jsme vyskákali z vlaku a rychle se přesunuli na Hlavní nádraží. Zde bylo mraky lidí a všichni jeli tím naším vlakem. Naštěstí jsme se vcelku rychle davem propletli zdolali několik schodů (v tuto chvíli si člověk uvědomil, že vozíčkáři a nebo i rodiče s kočárky nemají lehký život, nikde ani náznak bezbariérového přístupu). Při nakládání kol do rychlíků se objevil další problém, pracovnice ČD nám v Kralupech prodala nesprávný lístek. Trochu arogantní průvodčí nám vysvětlil, že si musím koupit ještě jiný lístek a za každou brašnu na kole chtěl další koruny..

Vlak byl přeplněný a tak jsme celou cestu (více než dvě hodiny) prostáli v uličce. Do Havlíčkova Brodu jsme dojeli opět asi s 10 minutovým zpožděním.

Zde na nás čekal již Luboš a tak jsme mohli krátce po nedělním poledni mohli vyjet a spoléhat se jen na vlastní síly. J

První den nám počasí přálo, bylo slunečno, teploučko. Ač byla neděle nebylo úplně jednoduché najít nějaké místo na občerstvení. Podařilo se nám to až ve Světlé nad Sázavou. Když tak nad tím přemýšlím, dal by se první den nazvat „Setkání s arogancí a nevrlostí“. Vrchní ve Světlé byl poněkud nevrlý. Ale žaludky jsme naplnili a mohli pokračovat. Po vyjetí z města jsme na nějakou dobu opustili cyklostezku a sledovali červenou turistickou značku. Být na Sázavě a nevidět proslulé Stvořidla, to snad ani nejde.. Pěšina vypadala ze začátku bez problémů sjízdná. Bohužel se pak kameny či balvany neobjevovali jen v řece, ale i na cestě. Přehazovat naložena kola přes „šutry“ a kmeny byl opravdu zážitek J

Asi po 5km jsme se dostali do kempu Stvořidla a Foglarovy Slunečné zátoky. Domnívali jsme se, že to nejhorší máme za sebou. Ale nebylo tomu tak. Cesta se začala odklánět od řeky, což znamenalo šlapání do kopce..Co nás po chvíli čekalo, se nedá ani popsat. Byl to krpál, který nešlo ani vyšlapat. Poprvé a ne naposled jsme byli nuceni sesednout a vystrkat kola.

Pak už následoval sjezd do Ledče nad Sázavou, kde jsme měli „vyhlédnuté“ vodácké tábořiště. Nejdříve jsme ho nemohli najít. První dojem byl zvláštní, ale pak se ukázalo, že jsou k dispozici mimo jiné i sprchy s teplou vodou. První den jsme ujeli 46 km.

 

V pondělí jsme se probudili do slunečného dne. V klidu jsme se nasnídali, sbalili věci a nasedli na naše biky. První menší zastávka byla hned v Ledči na náměstí. Dokoupení zásob, výměna drátu v Lukášově kole zabrala si půl hodinku a my se mohli vydat vstříc dalším kopcům. A že nás jich nečekalo zrovna málo. Druhý den bychom mohli nazvat jednou si dole, jednou nahoře. Výšlapy do kopců, střídali dlouhé sjezdy.

Na oběd jsme zastavili ve vesnici Vlastějovice (pár kilometrů před Zručí). Nově udělaná restaurace „Stará škola“. Milý personál, lidové ceny.. trochu jsme si přišli v jak jiném světě. Dobře najedeni jsme sjeli do Zruče nad Sázavou. A opět do kopce, z kopce, do kopce, z kopce.. Ještěže nikdo z nás netrpí mořskou nemocí.J V podvečer jsme dorazili do Českého Šternberka, bohužel už po zavíračce. Udělali jsme pár fotek a uháněli k tábořišti“. Kousek za Šternberkem nás chytla první přeháňka naší dovolené. Přečkali jsme ji pod stromem. Kolem sedmé jsme dojeli do Ratají nad Sázavou, kde měl být kemp. Místní nám ale řekli, že tam je to jen vodácké tábořiště bez jakéhokoli „komfortu“. Opět jsme se vyšplhali na kopec, kde jsme na náměstí nalezli červenou. Ta nás cestou z kopce zavedla až do kempu v Ratajích. Bylo již poměrně chladno a tak jsme byli rádi, za teplou sprchu nějaký ten gáblík a teplý spacák.J

Celkem to dalo 62 km.

 

V úterý jsme se opět probudili do slunečného, ale poměrně chladného dne. Stan nám rychle uschnul a my jsme mohli  šlápnout do pedálů. Opět nezbytná zastávka v Ratajích – doplnění tekutin. Jak se říká, třetí den má být odpočinkový a tak jsme chtěli ujet méně km a zároveň se vyhnout kopcům. Z tohoto důvodu jsme si vybrali zelenou turistickou značku, která vedla podél Sázavy. V krámku se s námi dal do řeči jeden cyklista a kam prý jedeme…Tak jsme mu vše řekli a samozřejmě i svůj plán.. odvětil nám na to, že je to průjezdné..

Ze začátku to šlo, cesta podél řeky se ale po pár kilometrech proměnila v nesjízdnou pěšinkou. Jedinou výhodu to mělo, že tam byla spousta malin. Po chvíli se před námi objevila lávka, o které jsme si mysleli, že vede do Samopší. Rozhodli jsme se vytlačit kola do kopce a chvíli jít podél kolejí, protože cesta vedoucí kolem vody byla naprosto nesjízdná (spadané obrovské stromy). Po chvíli jsme zjistili, že mapu jsme nepřečetli úplně správně. To už jsme schytali pár nadávek do průvodčího z projíždějícího vlaku. Tak jsme zase slezli kopec k vodě (no spíše spadali).Zde Lukáš ztratil svou pumpičku. Naštěstí se už dalo jet i na kolech a my mohli pokračovat. Bohužel idylka netrvalo moc dlouho.L

Zelená značka se odkláněla od cesty, což bylo znamení kopce. Nejdříve krpálek, do kterého jsme museli vždy ve dvou vytlačit kola. Najednou se před námi objevil tunel, ze kterého tekl potok a zelená samozřejmě směřovala dovnitř. Naštěstí tam vody nebylo moc a my jsme po tmě prošli tunelem. Za ním následovalo opět prudké stoupání, ve kterém jsme si museli navzájem pomáhat.Do města Sázava nám zbývalo už jen pár kilometrů, které byly zpestřeny jízdou po lesní cestě, sem tam jsme museli z kole slézt. Vše bylo vykoupeno sjezdem do centra Sázavy k Sázavě. Zde nám bylo doporučena restaurace, kde prý dávají tak velké porce, že je ještě nikdo nesnědl. A měli pravdu.V konzumu jsme dotankovali tekutiny a podél řeky dojeli do Čerčan. Ve vodáckém průvodci bylo popsané tábořiště se sprchou, WC..Realita byla jiná. Jednalo se o louku v blízkosti rodinných domů. U řeky stála jedna Toitoika a to bylo vše. V okolí byly rozpadlé chatky (asi památka po kempu). V blízkosti tábořiště bylo restaurace… pěkný pajzlík. Jak jsme se dozvěděli tak od ničivých povodních v roce 2002 kemp už nefunguje. Po delší debatě jsme se rozhodli zůstat v Čerčanech. Večer jsme zašli na jídlo, tedy mě hospoda nenadchla, tak jsem raději večeři vynechala.J

Celý den jsme se po cestě potkávali s jedním turistou a světe div se večer přišel i do námi navštívené hospody. Ten chlápek ušel tolik km, kolik my jsme ujeli na kole… no vím, docela ostuda.

V noci začalo trochu pršet, ale naštěstí ne nijak hustěJ

 

Středeční ráno bylo prvním zamračeným. Naštěstí stan byl po chvíli suchý a my si mohli vychutnat snídaní (nakoupena s místních obchůdcích) na zápraží zatím zavřené restaurace. No, paní vedoucí se to nějak nelíbiloJ Už od noci bylo jasné, že dnešní etapa nebude patřit mezi jednoduché, protože jednoho člena výpravy postihly střevní potíže. Když jsem se pak  večer podívala na tachometr, jeli jsme čistého času něco málo přes dvě hodiny.

Cesta z Čerčan do Týnce nad Sázavou vede podél řeky. Tím pádem po rovince. V Týnci nás překvapilo silná průtrž, kterou jsme naštěstí přečkali na autobusovém nádraží a my  se rozdělili (jen na pár kilometrů). S Lubošem jsme jeli napřed a ostatní členové výpravy chvíli za námi (příčinou všeho byly zmíněné potíže). Sešli jsme se v Prosečnici na obědě. Půlka si dala sladké knedlíky a druhá polovina výbornou svíčkovou.J Pořádně najedeni jsme pokračovali dále. Čekal nás výšlap do Jílového. Kvůli dešti jsme zde opět čekali. Následovalo pár kopečků a závěr dne nám zpříjemnil parádní sjezd do obce Vrané nad Vltavou. Byly zde tři kempy, a jelikož je to blízko Prahy, jednalo o místa s více hvězdičkami, prostě luxusnější. Při placení opět přišla průtrž mračen. Celý den jsme měla věci v brašnách v suchu, ale tato sprška to změnila. Naštěstí to odnesla jen mikina. J

Večeři jsme si dali v místní restauraci a velmi brzo ulehli do spacáků. Čekala nás nejchladnější noc naší dovolené.

Mimochodem v kempu jsme byli skoro úplně sami, žádné stany, jen pár pravděpodobně dělníků přespávalo v ubytovně.J

Celkem jsme ujeli 48km.

Čtvrteční ráno bylo zatím nejchladnějším z celé naši dovolené. Mraky se honily, chvílemi pršelo, no prostě nic moc.V klidu jsme se nasnídali a začali balit věci. Stan byl mokrý a tak jsme ho chvíli sušili, ale to už se za kopci začali opět objevovat mraky a tak jsme balení zrychlili. Správce nám otevřel místní klubovnu, kde jsme měli přes noc zamčená kola a my mohli znovu šlápnout do pedálů.

Ve středu večer i druhý den ráno jsme dlouho debatovali, jakým směrem se naše cesta bude ubírat. Nakonec počasí a indispozice jednoho z nás pomohlo k rozhodnutí, že pojedem přes Prahu a ještě dnes večer dokončíme naši dovolenou. Z Kamýku jsme vyjeli do Komořan, kde nás čekala nepříjemná jízda po hlavní silnici, ale naštěstí jen kousek a my v Komořanech mohli najet na cyklostezku, která nás podél vody dovedla až k Národnímu divadlu. Myslím si, že jsme všichni byli mile překvapeni, jak jednoduše se dá projet Prahou a pořád kolem vody.

U Národního divadla jsme trochu zazmatkovali a vydali se po cyklostezce do centra města místo, abychom přejeli přes most směrem na Letnou. Ale také zážitek, proplétat se mezi turisty středem Prahy..J

Cyklostezka nás dovedla do Karlína, kde jsem chvíli bloudili. Po té jsme našli pěšinku, která se tvářila jako cyklostezka. Ta nás nakonec oklikou dovedla do Tróje, kde jsme se ve vodácké restauraci najedli a zároveň jsme přečkali jednu z přeháněk. Do cíle nám zbývalo něco málo přes 20km, které nám vcelku rychle utekly.

Nezapomněli jsme chvíli ještě posedět v občerstvení na jezu v Dolánkách a pak už stačilo párkrát šlápnout a byli jsme v Kralupech.

U Lidlu jsme se rozloučili s Lubošem a už nám zbývalo jen pár metrů k našim domovům.

Po několika dnech v sedle se nám ani nechtělo domů, ale nakonec únava zvítězila a každý zaparkovali své kolo u sebe doma.

Závěrečná etapa činila 55 km.

 

Nakonec počasí docela přálo. Díky všem za odvahu vydat se na takovouto akci.

Celkem se ujeli 241 km.

Fotky naleznete zde